Kup a přečti: Seznam, který mi má dělat radost. Jenže ...

"Četl jsem skvělou knihu," napsal mi nedávno můj kamarád a poslal mi odkaz, kde si ji rovnou můžu objednat, aby na mě čekala, až se v létě vrátím na čas zpátky do Čech. Tipy na dobré knížky miluju snad ještě víc než knížky samotné. Dokonce mám na ně v počítači založenou zvláštní složku. 

Jmenuje se „Knihy – kup a přečti“ a skladuju do ní všechno, co mi přijde zajímavé a jednou bych si chtěla přečíst. To „jednou“ je přitom jakási blíže neurčená doba v budoucnosti, poté, co zvládnu tituly, kterými máme obležené dvě stěny v ložnici, dva noční stolky, dvě stěny v obývacím pokoji plus knihy, které mi leží ve dvou hromadách na pracovním stole a stažené v iPadu a Kindlu. Ty doma v Praze ani nepočítám. Už tak je jich nejmíň tisíc. A pořád přibývají další. Není týden, abych domů nepřinesla nějakou novou. A už dlouho jsem neměla den, kdy bych minimálně jednu novou neuložila do své složky na počítači: jednou si obstarej a přečti.

Jak mě ty nákupy a ukládání tipů na jednu stranu zvláštně uklidňují, jako že jsem žádný zajímavý titul neprošvihla, tak mě zároveň nesmírně stresují. Je mi totiž jasné, že většinu z těch knih nikdy v životě nebudu číst. Protože to zkrátka není v lidských silách. A upřímně, do některých se mi vlastně ani nechce. Navíc kdykoliv mi padne zrak na prohýbající se noční stolek nebo kliknu na složku v počítači, kde musím několikrát scrollovat myší, abych se dostala k poslednímu souboru, skoro vždycky mě okamžitě přepadne pocit: tohle bych nestihla, ani kdybych se na rok odstěhovala na pustý ostrov! Bohužel společně s tím se dostaví taky všechny druhy výčitek: že jsem úplně nemožná, protože jsem dnes zase nejméně půlhodiny strávila chatováním na Facebooku, místo čehož jsem mohla číst a tak dále. Namlouvám si, že mi shromažďování knih a tipů dělá radost, ve skutečnosti je to ale spíš obráceně: dělá mi vrásky, ubírá mi sebevědomí a každá nepřečtená kniha jako by mi na mě křičela: podívej se, už je to rok, co mě máš a pořád nestíháš!

Proto naprosto souhlasím s doporučením nechat si nepřečtených knih a tipů jen padesát nejdůležitějších a zbytku se prostě nekompromisně zbavit. Hlavně těch, které jsem si koupila nebo teprve hodlám koupit čistě proto, abych se sama před sebou cítila důležitěji a chytřeji, jako třeba tisícistránkové dějiny Ameriky. Proč si denně při průchodu obývákem připomínat nepříjemnou pravdu?

Problém je, že já knížky vyhazovat neumím. Nedokážu se zbavit ani paperbacku přibaleného k časopisu, o kterém stoprocentně vím, že ho číst nikdy nebudu. Mám totiž pocit, že kniha, ať jakákoliv, je duchovní hodnota a nezaslouží si být odnesena ke kontejneru společně s krabicí od bot nebo starými novinami. Někdy knihy daruju do knihovny, ale třeba tady v Americe mají takových nabídek tolik, že už mě dvakrát odmítli. Co je ale ještě horší, že já se nedokážu zbavit ani těch tipů v počítači – na knihy, které si teprve koupím. Tuším, že by se mi ulevilo, ale stejně nedokážu najet myší na žádný obrázek titulní strany a zmáčknout DELETE.

Nějaký tip, jak na to?