5 věcí, co mě naučila Gretchen Rubin

Nedávno jsem psala o rozhovoru s americkou spisovatelkou Gretchen Rubin, který dnes vyšel v časopise Žena a život. Mám z toho hroznou radost, protože kdyby mi před pěti lety někdo řekl, že se s autorkou osobně potkám,  udělám s ní v angličtině rozhovor a v Ženě a život dostanu coby externí dopisovatelka prostor patnáct stránek, považovala bych to za vtip.

Gretchen Rubin mě prostřednictvím svých tří knih naučila spoustu věcí, které mi denně mění život. Tady jsou ty nejdůležitější.

Uklidnila mě, že jsem normální

Nevím přesně proč, ale v jistém období svého života jsem měla pocit, že když nemám koníčky jako kiting, golf, brouzdání po farmářských trzích a jiné „in“ aktivity a místo toho doma kopíruju nebo vypisuju oblíbené pasáže z přečtených knih a dělám si deset let po škole cosi jako čtenářský deník, nemůžu být normální. Neodvažovala jsem se nikomu říct, že moje největší (a vlastně skoro jediné) hobby jsou knihy, chození do knihovny, půjčování, listování, čtení a vypisování. Teprve když jsem si přečetla, že to někdo má podobně, neváhá se k tomu přiznat a nic se mu nestane, vlastně naopak, stane se jedním z nejprodávanějších spisovatelů ve Spojených státech, našla jsem odvahu se taky přihlásit: jsem šprtka, ve dvaatřiceti píšu čtenářských deník a pozvánku na párty odmítám proto, že si chci doma číst.

Naučila mě jinak přemýšlet a psát

S tím souvisí, že Gretchen mi dodala odvahu jinak psát. Víc osobně. A tak nějak víc plasticky, říká moje bývalá tchýně. Naučila jsem se pečlivěji pozorovat: co se mi honí hlavou, když přecházím přechod před domem a proč to tam asi je. Pochopila jsem, že nejlepší zprávou ve světě, kde už se napsalo skoro všechno, je vlastní zkušenost. Nikdo nejel tím stejným autobusem, neprožil stejnou lásku, nečetl knihu stejným způsobem. Když jsem napsala první článek o Americe, moje maminka mi říkala: „Ale vždyť jsi tam krátce, nemůžeš nic hodnotit.“ Snažila jsem se jí vysvětlit, že nehodnotím, ale sděluju lidem, jak já vidím Ameriku. A jak vidím svět. A to můžu dělat kdykoliv.

Přijala jsem jako fakt, že některé věci nemají cíl

A že nebude žádné až zhubnu, až se naučím pořádně anglicky, až nebudu mít ve schránce žádné e-maily … Přijala jsem, že nebude žádný den, kdy budu moct přestat sportovat, protože budu mít postavu přesně takovou, jakou si přeju. Protože až ten den nastane, když přestanu, následující den začnu zase tloustnout. Přestala jsem čekat na magický den, kdy budu perfektní, mít všechno vyřešeno, všude uklizeno, vypráno do poslední ponožky. Protože ten den nikdy nepřijde. Kupodivu život se nijak nezhoršil, naopak se mi ulevilo. Tak budu muset sportovat, omezovat sladkosti, prát … do konce života. Nevadí mi to.

Pochopila jsem, že udělat trochu stačí. Hlavně ji ale udělat.

V té souvislosti jsem si často dávala velká předsevzetí: hodinu cvičit, půl hodiny se učit anglicky atd. Nikdy mi to nevydrželo déle než pár dní, načež jsem s podobnými aktivitami většinou přestala úplně, protože to prostě nešlo zvládat. Rubin mě přesvědčila, že co dělám každý den je důležitější, než co dělám jednou za čas a že malou snahou každý den typu třeba naučit se jednou anglické slovíčko změním svůj život spíš než týdenní intenzivní snahou jednou za půl roku. Jde to pomalu, ale pravda je, že čas na zapsání a zapamatování jednoho anglického slovíčka si najdu denně. Na rozdíl od půlhodiny na intenzivní učení, kterému jsem se navíc snažila vždycky všemožně vyhýbat.

A taky že co vyhovuje ostatním, nemusí vyhovovat mě.

A tedy že je úplně v pořádku nemeditovat, nemít ráda Hvězdné války, nemilovat svíčkovou. Rubin mě na svých knihách naučila respektovat nejen sebe, ale i druhé. Ty, kteří v meditaci nachází životní sílu, ve Hvězdných válkách přelomový film a ve svíčkové nejlepší jídlo všech dob. Až díky ní jsem možná naplno přijala fakt, že existují i jiné pohledy na věci (mnoho jiných pohledů) a můj není ten jediný správný.

Můj velký projekt s Gretchen Rubin najdete v aktuální Ženě a život. Dejte mi vědět, jak se vám líbí!