Lepší než dřív.

Američanku Gretchen Rubin jsem objevila na letišti, kde jsem před třemi lety narazila na její knihu "Projekt štěstí". Od té doby mi svou prací mění život. A její kniha "Better Than Before" o budování pozitivních návyků, kterou jsem si koupila minulý týden (a už mám přečtenou) je jedna z těch, která v knihovničce prachem rozhodně nezapadne. 

Do knížek nikdy nepíšu, ale zakládám si je barevnými papírky. V knize Gretchen jich mám snad víc než stránek.

A skoro u každé páté věty se raduju a stydím zároveň, že to jsem přesně já. Jak mě někdo může tak dobře znát? O to víc mě potěšilo, když jsem Gretchen Rubin napsala, že bych s ní ráda udělala rozhovor. A ona odepsala, že ano.

Stejně jako v knize o štěstí, i pozitivní návyky zkoušela Gretchen sama na sobě. Denně cvičit. Meditovat. Nejíst sladké. A spousty dalších, které všechny poctivě dodržovala. Ačkoliv občas kvůli tomu působí až jako „odporně dokonalá“, píše tak upřímně, lidsky a bez motivačních klišé, kterých poslední dobou začínám mít plné zuby, že mám z jejích knih přesně takovou radost a uspokojení, ve které doufám, když si je nesu k pokladně.

Rozhovor minulý týden jsem začala touhle otázkou: „Píšete o věcech, které vlastně všichni známe, jenom si je neuvědomujeme nebo jim nevěnujeme pozornost. Znamená to, že si sami děláme život zbytečně komplikovanější, než je?“ Gretchen se rozzářila a řekla: „Díky! Tohle je jeden z nejhezčích komplimentů, který jsem slyšela.“ Mám Gretchen ráda, protože si na nic nehraje. Když jsem se jí třeba zeptala, proč v knize o pozitivních návycích vůbec nezmiňuje motivaci (není to přece základ?), odpověděla, že motivaci vlastně nerozumí. „Je to tak neuchopitelný pojem. Co konkrétního se pod ním skrývá? Když už, motivaci beru jako stav mysli. Já ale nepopisuju stav mysli, popisuju chování. Protože co člověk může změnit teď hned je právě chování. Motivace je rušivá. Nutí lidi myslet na co, co je v jejich hlavách, když by se spíš potřebovali zaměřit na své chování.“ Rubin je mi sympatická také tím, že v době, kdy je meditace pomalu druhé náboženství, bez okolků přizná, že jí osobně nic nedala. Tak s ní jednoho dne prostě sekla. „Be Gretchen a nedělej nic, co nejsi ty,“ zní její heslo, které si denně opakuji i já.

Rozhovor s ní jsem dělala zrovna ve chvíli, kdy jsem se rozhodovala, že se zapíšu do hodin jógy. Kdesi v podvědomí jsem sice chtěla spíš na crossfit, jenže jóga, meditace, rovnováha, to všechno znělo tak nějak líp než dělat klikovat a skákat na bednu ve staré garáži. Jógu jsem přitom několikrát zkusila a nikdy mě nebavila. Zase jsem ale byla v pokušení popřít sebe sama a představu, jak bych se ráda viděla (jako klidná štíhlá jogínka) nadřadit tomu, jaká skutečně jsem (silná svalnatá atletka, co se sportem potřebuje vybít). Od minulého týdne chodím na crossfit. Nedýchám klidně, nemám srovnanou hlavu, naopak popadám dech, bolí mě celý člověk od padesáti dřepů s činkami a hlavou se mi honí, proč to vlastně dělám. Ale je mi tak dobře!

Díky, Gretchen!

Celý rozhovor najdete v Ženě a život, přesný termín vydání dám vědět. :)