Největší radost? Ta, kterou nemám v diáři
Většinou ten kousek ještě běžím, ale teď jsem se rozběhla a … zastavila, abych nebyla doma tak rychle a ještě si to užila. Napadlo mě, že bych si tu cestu mohla nějak prodloužit, jenže vzápětí se ozval vnitřní hlas s výčtem argumentů, proč to není dobrý nápad: už je skoro čtvrt na jedenáct, musím dodělat a odeslat daně, které mám na stole týden, a na poště jsou jen do dvanácti, musím prát, taky do čistírny, chtěla jsem pro radost péct a taky si dočíst knížku, mám toho prostě moc na to, že se chci jenom tak projít … a nedojít nikam.
Nevím, jak jsem ten hlas porazila, ale šla jsem a chodila jsem po okolí bezcílně nakonec skoro tři čtvrtě hodiny. A byl to můj nejradostnější okamžik celého víkendu. Já vím, nezní to vůbec jako z těch příruček, které člověka nabádají, že si má všímat, co mu dělá radost a pak takové nebo podobné chvíle záměrně vyhledávat a třebas i plánovat. Ne že bych s tou myšlenkou nesouhlasila, neboť funguje, ostatně ranní cvičení mi udělalo radost, čtení na mě funguje spolehlivě skoro vždycky a taky jsem ho měla naplánované … Ale po tomhle víkendu bych to doporučení trochu upravila. Docela často se mi stává, že nejhezčí chvíle mě zaskočí úplně mimo veškeré plány a já místo abych si ji pořádně vychutnala, jak mi našeptává intuice, snažím se ji právě těmi plány přerazit. Chovám se jako by nejkrásnější okamžik byl vždycky podmíněný konkrétní aktivitou, místem v diáři nebo časem na hodinkách a já ho měla částečně zařídit, zatímco těmi nezvanými, předem nenaplánovanými momenty ho vlastně odsouvám nebo úplně blokuju. A ono je to přitom naopak.
Myslím, že tohle je pro mě jedna z vůbec nejtěžších životní výzev: nejen takové chvíle zavčas rozpoznat, ale hlavně dovolit sama sobě si je vychutnat.
Žádné komentáře: