Jsem taková pohodová holka. Neprudím.

Než jsem si sedla ke stolu a začala psát tenhle post, strávila jsem asi deset minut ve frontě na kávu v jednom řetězci rychlého občerstvení. Přestože rychlé, vlastně to docela trvalo, protože:

A tak podobně.

Podupávala jsem nervózně nohou a říkala si: „Bože, to si ti Amíci musí tahle vymýšlet?“ Abych si vzápětí upřímně odpověděla: musí, protože jinak by nedostali, co jim opravdu chutná. Spokojili by se jako já s průměrem, a to - jak to tak kolem sebe zatím sleduju - moc Američanů nedělá.

Možná je to tím, že jsem část dětství prožila v komunismu, nevím, každopádně já jsem naučená vybrat si z toho, co se nabízí. Neprotestovat. Nepřát si. Smířit se s tím, co je. Pasivně přijímat. „Nevymýšlej si,“ říkali mi doma rodiče. A já si nevymýšlím. Než si říct o extra porci mléka, aby moje káva byla přesně taková, jakou ji mám ráda, vypiju raději takovou … jakž takž. Hlavně ať to odsýpá, nikoho nezdržuju a neprudím. Načež jsem ale zklamaná, že moje káva nebyla výborná.

Přistihla jsem se, že takto je to často i s celým mým životem. Z nějakého důvodu neumím nahlas říkat, co si přeju. Neštvu sice ostatní, protože nikoho ničím neobtěžuju a jsem taková „pohodová“, jak se nedávno vyjádřila jedna moje známá, zato štvu sama sebe. Není to velké naštvání, spíš takové tiché zklamání. Každopádně ale opak radosti. Dnes ráno mi došlo, že se na Američany v kavárně dívám úplně špatně. Oni neprudí. Oni jen pochopili, že radosti je potřeba jít naproti. A ne čekat, až vám ji někdo "udělá". Třeba tak, že se náhodou strefí a nalije vám do kafe přesně tolik mléka, kolik byste ho tam chtěli mít.