Angličtina a já aneb jak mi dělá radost poslouchat sama sebe

Ačkoliv žiju v jiné zemi, kvůli své profesi téměř tři čtvrtě každého všedního dne trávím v češtině. Čtu hlavně v češtině, přemýšlím v češtině, můj vnitřní hlas mluví česky, píšu v češtině, sním v češtině … Často mě napadne, že se kvůli tomu anglicky nikdy pořádně nenaučím.

Pozastavila jsem se nad tím zase včera, když jsem v supermarketu objednávala u masového pultu čtvrt libry šunky a zaposlouchala se a zamyslela se (česky), jak vlastně mluvím - anglicky. Jinak dýchám. Jinak intonuju. Taky mluvím v jiné tónině. Vyšší. Můj český hlas je určitě hlubší a hrubší. Sice ne moc, ale takový jakoby přísnější. Naproti tomu můj anglický působí prakticky s nulovým úsilím jaksi mileji. Taky mi došlo, že jak víc kroutím a roztahuju pusu, aby mi bylo rozumět, víc se usmívám. Někdy u toho možná vypadám až přiblble, ale zatím se všichni usmívají, jako že je to cool. Ještě lepší ale je, když se zaposlouchám do vět, co často slýchám od manžela nebo od lidí kolem a snažím je v určité chvíli reprodukovat, s takovým tím skoro až americkým zpívánííí-ím. Ne záměrně. Nevědomky. Ale slyším se: „Well, pauza, I blablablabla ááááá…“ Někdy se mi to povede tak dobře, že mám pocit, že se vznáším. Obzvlášť když k tomu příjemce mých slov ještě dodá třeba: „Wau, mluvíš dost dobře anglicky. Jak dlouho jsi tady?“ To pak úplně cítím, jak se ve mně kromě dobrého pocitu probouzí i trocha toho pověstného amerického sebevědomí a celý zbytek dne mám pocit, že nějak víc rozumím, snadněji čtu, lépe se vyjadřuju.

Pořád jsem to já. Ale díky jazyku se vidím jinak.

Tak nějak, hm, víc světově.

:)