Okamžik radosti: Namazit si pusu balzámem na rty

Mám několik (desítek?) balzámů na rty. Na pracovním stole, na jídelním stole, na nočním stolku, na baru v kuchyni, v bundě, v mikině na běhání, v kabátu, v několika taškách, v koupelně, taky v džínách ... a neustále dokupuju další, neboť je různě ztrácím, padají mi mezi sedačky v autě, do tajných útrob kabelky, kde je nacházím až po roce, taky do záchodu.

Nebo je prostě zapomínám. A to je pak se mnou k nevydržení. Podobně jako když mám hlad, nemám svačinu a v okruhu deset mil není jediná restaurace nebo obchod.

Včera byl jeden z těch mála dnů, kdy se balzám, kterým jsem jistojistě měla v mojí černé bundě, někam poděl a já byla bez něj. Se rty vysušenými tak, že jsem každou vteřinu stoprocentně věděla, že je mám a přála si, aby mi raději upadly, neboť široko daleko nebyla jediná drogerie. Velmi dobře jsem si taky dokázala představit ty hluboké a ošklivé rýhy na nich. Šupinky v pravém koutku. Nejdřív jsem se snažila na to všechno zapomenout a záměrně převést pozornost na něco jiného. Nevědomky jsem se začala víc olizovat, čímž se to ještě zhoršilo. Máčela jsem rty v kafe. A ve vodě, které byly k sehnání snadněji než jelenní lůj.

Kromě těch zatracených suchých rtů jsem se nemohla na nic pořádně soustředit! Byla jsem rozčilená, nadávala na všechny neexistující drogerie světa a taky smutnější a smutnější ze zjištění, jak taková maličkost jako ztracený balzám na rty dokáže narušit jinak vlastně příjemný den a z pomyšlení, kolika lidem jsem ho svou špatnou náladou asi zkazila … Ráno před odchodem z domova bych si vzhledem k plánovanému programu myslela, že můj dnešní blog bude úplně o jiných radostech.

Nakonec můj nejradostnější okamžik byl ten, kdy jsem dorazila domů, vzala z police balzám na rty, obtáhla jím pusu a mohla rty promnout, aniž by se zadrhly jeden o druhý.

A to je všechno. :)