Jedna věc, která udělá největší radost? Termofor!

Za svůj dosavadní život jsem si pro radost pořídila už spoustu zbytečností. Učebnici francouzštiny s pěti CD (po pěti letech jsem stále u první lekce) a posléze i kurz, luxusní stříbrno-černé lodičky na vysokém úzkém podpatku (ve kterých se dá chodit jenom doma po koberci a ani to není radost), ...

... designově dokonalou značkovou klávesnici k iPadu až budu psát blogy na cestách (je ještě nerozbalená v krabici), několik outfitů a kabelek, kávovar, pár tak krásných kuchyňských pomůcek, že mi je líto je používat, rtěnky různých barev, no prostě než bych to sem všechno vypsala, zkrátím to: je toho dost a pořád ještě ty věci kupuju. A uměla bych jistě vyjmenovat spoustu dalších, které by mi dokázaly zvednout náladu. Tedy myslela bych si, že to tak bude.

Ve skutečnosti je to tak ale málokdy nebo ta radost trvá hrozně krátce. Znovu jsem si to ověřila, když jsem těsně před odjezdem do Ameriky dostala od maminky termofor. Kus červené gumy se špuntem nefiguruje na žádném mém virtuálním ani reálném seznamu věcí, které mě mají magicky zbavit veškerých špatných nálad. Nikdy jsem o něm nesnila jako o něčem, co si konečně koupím, až dorazí výplata. Natož jako o nejlepší dárku. Nikdy jsem si ho nevytrhla z časopisu jako něco, po čem se musím kouknout, ostatně nikdy se tam o něm ani nepsalo. Je to, proboha, termofor! Za stovku!

Přesto mi v těchto dnech, kdy je zima i Fahrenheitech, dělá radost snad tisíckrát denně. Když ráno vylezu z podpeřiny a klepou se mi zimou ruce i nohy, sedám s ním k počítači. Když přijdu z běhání a položím si ho zmrzlá stehna, pozoruju jak rudnou a tělem mi pomalu začíná proudit teplo. Když s ním na klíně sleduju v televizi Girls. Úplně nejradši ale mám, když ho zaleju vařící vodou a beru si ho s sebou do postele, abych si o něj hřála nohy. Když vlastně ještě pálí, takže na něj chodidla nemůžu položit úplně celá, ale zato mi vyhřeje celou peřinu.

V každém tom momentu se přesvědčuju, že to, o čem si myslím, že mi udělá radost a co mi opravdu udělá radost, jsou často dvě úplně různé věci.  

Můj účet, můj manžel, moji rodiče, já, my všichni bychom měli radost, kdybych si to dokázala pamatovat i poté, co vložím na svůj blog tenhle příspěvek.