Poděkování dědečkovi

V neděli jedenadvacátého prosince mi zemřel dědeček. Před patnácti lety si konec Adventu na cestu do věčnosti vybrala i babička.

Když mi bylo asi osm, přestože podstatě smrti už jsem rozuměla, chovala jsem v sobě jakýsi zvláštní pocit, že takhle těsně před svátky se neumírá. Doufala jsem, že datum v kalendáři dokáže smrt zastavit podobně jako stroje u rodičů v práci nebo aspoň odložit na jindy, až bude po všem tom veselí, hodování, popíjení a setkávání. Smrt babičky mě tím pádem zasáhla několikanásobně. Byly v ní nejen smutek a bolest, ale pro mou bezstarostnou existenci znamenala také obrovský podraz: umírá se i pár hodin před momenty, které mají být nejkrásnější z celého roku. Smrtí je pak rázem mění v ty nejstrašnější, protože takto to přece nemá být.

Nebo aspoň tak si to myslíme, ať je nám osm, třicet nebo padesát. Pár dnů zpátky jsem si uvědomila, že stále podléháme stejnému pocitu. Já, moje rodina i všichni, kteří mi pár hodin před Štědrým dnem zaplnili e-mail a hlasovou schránku kondolencemi a politováním a strachem nad tím, jaké naši rodinu čekají svátky. Přiznávám se, taky jsem se jich bála, i když vlastně neumím říct, čeho přesně. Ale život mě zase překvapil. Ne že by uplynulé Vánoce a oslavy nového roku s pohřebním obřadem v mezidobí nebyly smutné. To byly. Ale smrt téměř devadesátiletého člověka do nich pro mě vnesla opravdovost a rodinnou soudržnost, které tam v takové míře navzdory našemu přání obvykle nebývají, a s nimi i vlastně radost, která v naší kultuře k umírání nepatří.

Hodně věcí u nás doma o uplynulých svátcích nezměnilo. Jako každý rok jsem chodila potají na cukroví, sledovala pohádky, smažili jsme kapra, chvíli se radovali a chvíli u toho brečeli, když nám naplno došlo, že jikry už letos nikdo nesní … Ale přece jenom něco bylo jinak. Zmizely pře o vánočku s rozinkami nebo bez, o princeznu pyšnou nebo zlatou. Zmizelo slovo kompromis, děl se mezi pěti dospělými jaksi automaticky. Navzdory tíživé situaci nikdo z naší rodiny nepronesl, že "už aby bylo po Třech králích", jako to opakujeme všichni skoro každý rok. Nikdo neprotestoval a neodkazoval na lednici, která sotva jde zavřít, když jsme se šestadvacátého rozhodli jít na večeři mimo domov. Poprvé od té doby, co jsem se koncem listopadu vrátila z Ameriky, taky ve sváteční dny vysvitlo slunce. Bylo mi smutno a zároveň nesmírně dobře. Klouzali jsme se všichni na velké dávce emocí. Co bylo jinak než je u nás v rodině běžné, že v atmosféře, kterou jsme si vytvořili, se o nich dalo mluvit, včetně vlastních strachů z té těžké chvíle.

Přísahala bych v řadě momentů uplynulých Vánoc, že nás dědeček poslouchá. Akorát nám nemůže do očí říct, že některé strachy včetně toho z konce nemají smysl, protože na to si musíme přijít sami. Třeba prostřednictvím takových Vánoc, které prostupuje tak obtížně popsatelná vzájemná láska jakou jsem pocítila na konci prosince.

Děkuji, dědečku, za všechny radosti, které jsem s tebou prožila!