Hermelín, makrela a Praha: Vítejte doma

O uplynulém víkendu došlo k velké radosti, kterou jsem měla dopředu naplánovanou: vrátila jsem se z Ameriky na čas zpátky domů do Čech. K velkému potěšení se shledání s rodinou se však přidalo mnoho dalších radostí, na které jsem při těšení se vůbec nepomyslela.

Nikdy bych si třeba nemyslela, jak moc mě potěší můj staro – nově objevený hrnek na čaj, Hermelín a uzená makrela v lednici a v puse, malý zbytek oblíbeného parfému v koupelně, který jsem dávno vytěsnila z hlavy, že ho tam mám nebo koruny v peněžence místo dolarů.

Jsem doma, po téměř devíti měsících strávených v Americe se mi to však zdá jako zapomenutý svět, který je třeba znovu objevovat: velikost věcí, jejich váhu, když je vezmu do ruky (třeba jak malá a lehká se mi zdá česká polévková lžíce), chutě, vůně, způsob, jakým se mnou lidé mluví a jak rozdílně vypadají … a tak dále. Nikdy bych si nemyslela, že z návratu do Čech, kde jsem prožila většinu života, budu mít tak intenzivní a především nekonvenční pocit. Nepamatuju si, kdy v předchozích letech jsem tak intenzivně vnímala třeba chuť Hermelínu, jako když jsem si ho v sobotu ráno dala k snídani – na českém chlebu.

A podobný pocit teď zažívám na každém kroku, který udělám. Všechno, čeho jsem se na čas musela vzdát, teď ke mně přichází v podobě prožitků, jež jsem považovala za samozřejmé, a tudíž si jich nevšímala. Vím, že si brzo zvyknu. Za pár dnů se velikost hrnku a lžičky, chuť Hermelínu, měkkost polštáře na spaní, přítomnost trafiky v metru, semaforů před křižovatkou, korun v peněžence … stanou běžnou součástí života, a já je přestanu vnímat jako něco výjimečného a radostného. Zatím si je ale užívám tak intenzivně, jak to jen při únavě z dlouhé cesty jde.