V angličtině pořád plavu. Ale místní taky
- dopředu v hlavě připravuju, na co se následně zeptám (a vím, že je to vidět)
- sedím v kině a z prvních pěti minut dialogu zachytím jen „haaju?“ (a vím, že B. ví)
- zvoní mi telefon a já ho schválně nezvednu, protože se bojím, že nebudu rozumět, a tak si raději poslechnu hlasovou zprávu a pak dotyčnému napíšu e-mail
- zase nevím význam slova, které už jsem v minulosti slyšela nejmíň desetkrát
Nedávno jsem zaslechla zajímavý názor, že Češi se v komunikaci v angličtině ztrácejí z toho důvodu, že se ji pokoušejí dělat stejně komplikovanou jako jejich mateřština a že v ní hledají skryté záludnosti, které v ní nejsou. Angličtina je totiž vážně hrozně jednoduchá: podmět a sloveso, podmět a sloveso, podmět a sloveso. Sem tam nějaká ta přeložka, příslovečné určení nebo jiné slovíčko, nicméně je vždycky tak nějak očekávatelné a hlavně, použije se na naprosto očekávatelném místě.
A když náhodou ne, vyvádí to z míry i rodilé mluvčí.
Mám pokaždé radost, když se na něco zeptám svého muže – rodilého Američana a jako odpověď slyším:
„I am not a dictionary. Look it up.“ (Neví, takže mi říká, ať si najdu slovník a podívám se do něj.)
„Tak liquor (likér) se vážně speluje bez E. No měla jsi pravdu.“
„Musel bych vidět celý odstavec, takhle to nedává smysl.“
Nebo odpověď vůbec nejlepší:
„This is totally outside my vocabulary.“ (Tohle je úplně mimo mou slovní zásobu.)
V takové chvíli mě pokaždé zaleje hřejivý pocit, že na tom se svými jazykovými znalostmi nejsem až tak špatně a taky že když neví ani rodilý mluvčí, všechny mindráky ohledně jazyka můžu klidně hodit za hlavu.
Žádné komentáře: