Okamžik radosti: Vrátit se v noci do vyhřáté postele

04.11.14
Několikrát v týdnu zažívám okamžik, který začíná jako totální zoufalá nepříjemnost a končí až absurdní radostí. Mluvím o tom, když mě uprostřed noci probudí pocit, že se mi chce čurat. 
Ačkoliv už vím, jaká to bude paráda, až se s nebolavým plochým břichem zasunu zpátky pod vyhřátou peřinu, nikdy se mi nechce vstávat, abych šla na toaletu. Přestože jsem díky plnému močovému měchýři téměř okamžitě vzhůru, stejně si pokaždé v první chvíli řeknu, jestli by to přece jenom nešlo zaspat. A kolikrát to i zkouším. Otočím se na druhý bok, nohy dám blíž k sobě, zavřu oči a zařeknu se, že dnes už to určitě vyjde. Pokaždé hraju tuhle hru sama se sebou minimálně pět minut, než mi dojde, že tenhle boj proti přírodě je i dnes zbytečný a že kdybych šla hned, už jsem mohla být dávno zpátky.

Nejde jen o to, že se mi nechce ven z postele. Zlobí mě na tom ještě další věci. Nevidím na cestu, protože nechci rozsvěcovat. Dlaždičky studí. Prkýnko ještě víc. Spláchnutí hlučí. A nechce se mi strkat ruce pod vodu a brát do nich mýdlo, když jsem si je na noc namazala tlustou vrstvou krému, který se ještě pořád nevstřebal. Takové plýtvání!

Samozřejmě vím, že všechny tyhle nepříjemnosti mi vynahradí euforie, která se dostaví. V mnoha případech ještě umocněná tím, když pohledem na baterku alias mobil zjistím, že „jsou teprve dvě … paráda“. Takže vlastně několik radostí v jedné.

A stejně jim nikdy nejdu dobrovolně naproti.

Ten půllitr čaje po večeři nepočítám. :)
Novější příspěvek
Starší příspěvek
Žádné komentáře