Okamžik radosti: sedačka po směru jízdy

Zažívám obrovskou radost pokaždé, když jedu metrem a vlak zastaví tak, že se dveře otevřou přímo přede mnou a já můžu nastoupit jako jedna z prvních. To mi totiž v podstatě zaručuje jistotu sedadla otočeného po směru jízdy.

Zdá se to jako prkotina, ale už jste si někdy všimli, o které sedačky probíhá v metru největší boj? Všichni se sice tváří, že je jim úplně jedno, jestli si sednou a hlavně kam, takže vás ochotně pouští a někdy se usmívají a omlouvají, když do vás drcnou jak se hrnou dovnitř, doopravdy je to trochu jinak.

Jak dobře vědí v Japonsku, kde se prý všechny sedačky v rychlovlacích na konečné pokaždé otočí po směru jízdy (nevím, jestli je to pravda, osobně jsem tam nikdy nebyla – je?), při nastupování nejde o to vyhnout se té s kusem čehosi černého nalepeného na siluetě Hradčan, odsouvání zmuchlaných novin, nenápadného "vyhození" lahve od Coly pod sedadlo … Nic z toho až tolik nevadí.

Jde o to zabrat si sedačku, kde si člověk může číst a nezačne ho z toho bolet hlava. Kde mu žaludek poděkuje, když to přežene s jídlem nebo vínem, že ho nedráždí ještě víc. Kde se může malinko škodolibě usmát na spolucestujícího naproti, jež by byl velmi rád na jeho místě. Kde si nepřipadám táhnutá, ale vezoucí se. Kde jedu do budoucnosti a nepatlám se v minulosti.

Radost, radost!

Tak krásný víkend! :)