Uběhla jsem půlmaraton. A nic se nezměnilo. Naštěstí.

Už druhý den se vyhýbám schodům, při chůzi po rovině vypadám jako kačena a veřejná WC používám zásadně pro vozíčkáře, kde se za pomoci tyče uchycené v těsné blízkosti toalety zhruba po minutě přemlouvání se syknutím sesunu na prkýnko. Tkaničky u tenisek mi zavazuje B.

Uběhla jsem první půlmaraton v životě. Bolelo to a bolí to. Ale je to bolest, která mi dělá radost, protože mi nesčetněkrát denně připomíná, že jsem dokázala, k čemu jsem se před čtvrt rokem upsala. Všimla jsem si, že po podobných sportovních úspěších má řada lidí tendenci opakovat různá klišé jako že jsou teď úplně novým člověkem nebo se jim změnil život a tak podobně. Jsou to takové ty bizarní mantry podobné těm z příběhů o hubnutí nebo seminářů osobního rozvoje, která se z jakýchsi záhadných důvodů vždycky dějí jiným, ale nikdy ne mně. Pravda je taková, že nejsem po doběhnutí do cíle půlmaratonu jiným člověkem a nechci být. Neplánovala jsem změnit si jedním závodem život a jsem ráda, že se nic takového nestalo a neděje.

Jediné dvě změny, které se odehrály, že jsem v neděli odpoledne snědla talíř palačinek, cheesecake a pytlík brambůrek a nikde to není vidět. A že mě příšerně bolí stehna, přesto se u každého kroku usmívám. Nepotřebuju se mrskat, zároveň však vím, že co sílí, to většinou bolí, bohužel. Ať už jsou to svaly nebo osobnost člověka. Vítězství pro mě není přerod v někoho jiného, ale fakt, že ačkoliv se vlastně nic velkého nezměnilo, mně se do toho chce znovu …