Dělám to, co miluju. Tak proč je to taková dřina?
Nemyslím si.
Včera jsem si přečetla rozhovor se spisovatelkou Radkou Denemarkovou, v němž tvrdí, že psaní je dřina. „Nevěřím lidem, kteří mají psaní jako hobby, něco mezi vyšíváním a zahradničením. Pro mě je to těžká a profesionální práce spojená s přemýšlením, odpovědností, vzděláváním,“ říká v něm. Potěšilo mě to dvojnásobně, protože zrovna v tu chvíli jsem seděla u počítače, stále ještě se zbytkem horečky, a nemohla jsem dát dohromady větu, se kterou bych byla spokojená. Psala a mazala jsem napsané, byla jsem rozmrzelá a ochotná dělat cokoliv jiného než dát svůj nápad na papír: poskládala jsem prádlo, vyžehlila košile, umyla nádobí …
Nešlo přitom o nějaký spisovatelský blok způsobený zvýšenou teplotou. Podobné chvíle zažívám celkem často. Vlastně bych řekla, že z psaní se paradoxně raduju jenom ve chvílích, kdy nepíšu:
- když dostanu nápad a těším se, jak originálně a brilantně ho zpracuju (než u počítače zjistím, že mi to tak, jak jsem si plánovala, vůbec nejde nebo ještě hůř, že už to někdo udělal a mnohem lépe než já)
- když ho mám hotový a odesílám ho mailem (tím pádem vysvobozuju sama sebe z nekonečného procesu pochybností a editace)
- když mi poštou dorazí časopis s článkem, u kterého je moje jméno, já si ho čtu a říkám si, že se mi vlastně nakonec docela líbí
- když volám domů mamince, aby si časopis koupila, ona to udělá a pak mi volá, že se jí článek líbí a že je na mě pyšná
Ale jinak? Mimo tyhle chvíle je to opravdu dřina, kterou navíc nelze vyhnat z hlavy a která pro mě vlastně nikdy nekončí. Odcházím od ní a zase se vracím, nadávám, pochybuju o písmenech v počítači i o sobě a přemýšlím, jak to mají ti, jimž závidím talent a lehkost vyjadřování.
Dozvědět se, že i pro ně je to tvrdá práce a že i oni občas trpí podobně jako já, mi pokaždé udělá radost.
Žádné komentáře: