Proč jsou přípravy někdy lepší než večírek?

Celý můj včerejšek a dnešní dopoledne je prodchnuté očekáváním podvečera, kdy se mám setkat s několika významnými americkými ženami, mimo jiné s Oprah Winfrey nebo Elizabeth Gilbert.

Od chvíle, kdy mi včera ráno s definitivní platností potvrdili novinářskou akreditaci, žiju očekáváním, jaké to bude. Jakkoliv prohlašuju, že už aby byl pátek sedm hodin večer, zároveň bych si vlastně přála, aby dnešek neubíhal tak rychle jako obvykle. Není to totiž obyčejný den. Je to den, kdy si po půl roce ve Spojených státech stráveného víceméně čekáním na nejrůznější oficiální dokumenty poprvé připadám důležitá i pro někoho cizího kromě B. a jeho rodiny (někdo se podíval na moji práci, líbila se mu, a tak se rozhodl mi dát příležitost) a zároveň den, kdy mi při pomyšlení na večer přeběhne po zádech nejistota až jakási lehká, pozitivní tréma z osobního setkání s někým novým. Mnohokrát bych ji ze svého života nejradši vyhnala, ale teď po půl roce odpočinku ji s radostí vítám zpět.

A snažím se užít každou z těch teček na spojnici, která mě v sedm večer dovede do první řady ve Verizon Centru na konferenci o životě.

Moment plánování nad mapou a obrázkem linek metra, kdy asi musím vyrazit z domova, abych přišla včas.

Chvíli, kdy si už podruhé přežehlívám růžovou sukni.

Masku na vlasy, kterou mám na hlavě o pár minut déle než obvykle.

Velký červený sešit, jehož čas konečně přišel a otázku, jak ho nadepsat?

Čaj, u jehož pití koukám z okna a hlavou si nechávám vířit otázky: jaké to bude, jaké budou ty ženy, o čem se bude mluvit, zvládnu to se svou angličtinou, co mě překvapí, s kým dalším se potkám a vůbec, co všechno dalšího mi mohou přinést následující dva dny?

Je to napínavé, vzrušující, a i když dobře vím, že velká očekávání přinášejí velká zklamání, takže se snažím krotit, je to radost. Která skončí ve chvíli, kdy si Oprah Winfrey stoupne na pódium a já sednu hned po něj. Ano, přijde zase jiná, možná větší, ale to teprve bude. A já jsem se rozhodla užít si i tuhle.