Okamžik radosti: Promoknout na kost
Nejdřív jsem se schovala pod strom, jenže po pár vteřinách vítr déšť otočil a nebylo mi to nic platné. Pak mě napadlo, že už to přece nemám daleko k altánu, kde je i střecha. Tak jsem vyrazila. Kličkovala jsem z jedné strany silnice na druhou, abych se před deštěm aspoň trochu ukryla pod stromy, jenže když jsem doběhla k altánu, bylo tam plno. Zbylo na mě zhruba deset centimetrů na schodech, odkud mi kapalo ze střechy přímo na nos a v prohlubni betonového schodu, kde jsem měla pravou nohu (někdo se tady zřejmě schoval, když schod ještě tuhnul), se začala tvořit louže. Zhruba po pěti minutách jsem se tudíž rozhodla, že když jsem to zvládla sem, doběhnu až domů. Zase jsem běžela pod stromy, pod jejich větvemi se ohýbala, aby na mě nesetřásly ani kapku, kdybych do nich omylem vrazila. Přetahovala jsem tričko střídavě přes hlavu a střídavě přes pravou ruku, aby mi nezmokl iPod. Důsledně jsem přeskakovala louže.
Zbývalo mi asi osm set metrů, když se rozpršelo ještě víc.
A já jsem na jazyku ucítila místo slaných kapek potu sladké kapky deště.
V té chvíli to začalo být jedno a já jsem se rozhodla prostě zmoknout. Ale stalo se ještě něco.
Najednou déšť přestal být otravný. Začala to být radost. Zábava. Letět s rozpraženými rukama a vyplazeným jazykem, abych zachytila další kapky. Přestat je stírat potítkem z čela a nechat je lechtat mě na obličeji. Nechat si naskočit husinu z mokrého trička a z toho, jak sice mokře, ale báječně mi je. Zapomenout, že jsou na silnici louže, vlítnout do nich a pak si čvachtat prsty v botech nasáklých vodou. Vnímat ten zvláštní zvuk, co boty vydávají. Cítit vůni trávy. Slyšet zvuk kapek, jak dopadají, když narazí na hladinu bazénu, kolem kterého běžím závěrečné metry.
A nakonec samozřejmě dorazit domů, kde je ručník, sprcha a v hrnku zbytek ještě teplého čaje od snídaně.
Žádné komentáře: