Okamžik radosti: Počasí tak akorát

Na jedné rádiové stanici v D.C. si včera dělali legraci, že konečně je venku "slunečno a zároveň jako by instalovali klimatizaci". Pravda je, že včerejší počasí mi způsobilo ohromnou radost.

Přírodní klimatizace mi konečně po několika měsících dovolila vypnout tu umělou v našem bytě a já si po dlouhé době uvědomila, jaké potěšení je žít v klidu. Až se mi z toho ticha skoro nechtělo odcházet. Jenže to bych byla bez oblíbeného kafe. A to se mi nechtělo víc. Sotva jsem zavřela domovní dveře, venku mnou projela další radost, když jsem zjistila, že v džínách a mikině, v nichž obvykle vyrážím do klimatizované kavárny, aby mě tam nevymrazili na kost, je mi nikoliv na omdlení, ale tak příjemně akorát. Nasedla jsem do auta, kde mě po dlouhé době přes oblečení neštípaly, ale jenom příjemně hřály do zad a zadku rozpálené sedačky. A neznám nic radostnějšího, než si v autě otevřít okýnko bez toho, aby mě do obličeje praštilo pětatřicet stupňů a vlhkost, která mi hned na první zastávce na červenou zkroutí vlasy a začne rozpouštět make-up.

Celou zimu, kdy bylo až mínus třicet, jsem si přála, aby do mé oblíbené kavárny chodilo co nejméně lidí, neotevírali pořád dveře a nepouštěli dovnitř tu příšernou zimu. Celé léto, sedíc těsně u dveří, jsem zase doufala, že jich bude chodit co nejvíc a že vedro z venku mi aspoň trochu rozmrazí klimatizací vychlazené nohy. Neznám nic příjemnějšího, než vychutnat si kafe a napsat článek ve chvíli, kdy je mi tak akorát. Kdy nemusím odcházet na toaletu, abych strčila dlaně pod horkou vodu, nemusím přestávat psát uprostřed věty, abych našla v tašce ponožky nebo si přitáhla mikinu víc ke krku a pokoušela se ji držet a u toho ťukat do klávesnice.

Je mi dobře letos na podzim. Venku i vevnitř.

A hodlám si to užít, protože vím, že počasí akorát je tady v D.C. radost na pár dní.