Okamžik radosti: Moment propadnutí televiznímu seriálu

Stalo se mi v Americe něco, o čemž jsem ještě v letadle sem tvrdila svému spolusedícímu, že se rozhodně neodehraje: zbláznila jsem se do televizních seriálů.

Myslím, že jedním z hlavních důvodů je to, že seriály nejsou žádné novinky, takže prostřednictvím speciálního programu mám k dispozici celou sérii. Nejsem totiž schopná hlídat si vysílací časy v televizi, a když se do toho jednou zaberu, hltám díl za dílem a vím, že kdybych neměla B., byla bych schopná zůstat vzhůru třeba celou noc nebo celý týden.

Dobře napsaný televizní seriál pro mě funguje jako kniha: ukousala bych se zvědavostí, co bude příště, a tak sleduju dva, tři, pět dílů denně, jakmile se však blížím ke konci, pocítím jakousi zvláštní tíseň a smutek, že na úplně k posledním titulkům vlastně ještě dojít nechci. Zvlášť když je seriál opravdu dobrý, mám pocit, že žádného jiného hrdinu už nedokážu tak obdivovat jako Dona Drapera z Mad Men, žádný mě už tak nepřekvapí a nepobouří jako Frank z The House of Cards, s nikým jiným nedokážu sympatizovat podobně jako s Piper z The Orange is The New Black.

Když mám rozkoukaný seriál, nedokážu na jeho hrdiny přestat myslet: s Donem, Frankem i Piper jsem chodila na nákupy, na trénink i do sprchy. A vždycky si myslím, že s dokoukáním každého z uvedených seriálů jsem viděla to nejlepší, co kdy bylo natočeno. S posledním záběrem Dona Drapera jsem ani nechtěla slyšet o Frankovi. S titulky k Frankovi jsem jenom mávla rukou nad nějakou Piper. A po Piper? Po ní jsem měla pauzu skoro dva měsíce, než jsem se odvážila seznámit se s Waltrem Whitem (Breaking Bad).

Moc šancí jsem Waltovi nedávala, když jsem k němu poprvé natahovala ruku s televizním ovladačem. Řekl sotva pár vět a už jsem byla v kuchyni vařit čaj a ukrojit B. banana bread. Taky jsem tě, milý Walte, prvních pár minut podváděla s Facebookem. Jenomže pak jsi někdy v pětatřicáté minutě odemknul svůj školní sklad s chemickým sklem a rozhodl ses, ty, hubený brýlatý intelektuál s nemocným synem a těhotnou manželkou, že ano, že opravdu budeš vařit drogy … tam někde jsem odložila telefon a ztratila pojem o tom, co se děje kolem mě. Vím, že je to šílenství, co podnikáš, ale ať děláš, co děláš, mně jsi udělal radost, že jsem tě poznala!