Jak nám může prospět závist?

Léta jsem všude slýchala, že o snech, úspěších, radostech a životě celkově, jestli je člověk šťastný nebo ne, a případných změnách, se nejlépe přemýšlí, když si představíte, že za pár měsíců umřete. 

Jak byste chtěli žít, kdybyste měli posledních pár měsíců nebo rok, co byste chtěli, aby o vás říkali na pohřbu nebo jaký by měl být nápis na náhrobním kameni, to jsou prý ideální vodítka, když v životě nevíte, kudy kam. Na blog o radosti trochu morbidní, že? Každopádně něco na té myšlence je, byť tak úplně nefunguje. Je to takové to co by bylo kdyby, jednou a až, která nás stojí spoustu úsilí a ve většině případů neústí v žádnou akci. Což vlastně naštěstí, protože když to zkusíte, zjistíte, že je mnoho důvodů, proč prostě nemůžeme všichni teď hned začít žít, jako bychom měli brzy umřít. Cvrnkli bychom do kostky domina a Bůh ví, jak by to dopadlo. Nehledě na to, že – a to si přiznejme - by to bylo poměrně sobecké.

Mnohem lepší návod, jak se zorientovat, když v životě nevíte, kudy kam, kým jste a kým byste chtěli být, jsem našla u Susan Cain, bývalé právničky z Wall Streetu, která nechala kariéru kariérou, stala se spisovatelkou a nedávno vydala bestseller Ticho. Susan píše, že dobré vodítko, jak se zorientovat, je zaměřit se na to, co druhým závidíte. Závist je ošklivá emoce, ale říká pravdu. A platí, že nejvíc závidíte těm, kdo mají to, co chcete.

Zkuste nad tím zapřemýšlet a uvidíte, že něco na té myšlence rozhodně je.

Nad závistí jsem nikdy takhle neuvažovala a tenhle nový a úplně jiný pohled na ni mi udělal radost. Že ačkoliv je to vlastnost, kterou odsuzujeme, může nám být vlastně velice užitečná, abychom v životě našli, co hledáme a mířili k tomu správnému cíli.