Okamžik radosti: Kufr s otáčivými kolečky

Mívala jsem sklon zavazadla podceňovat a říkávala jsem, že je jedno, s čím jedu, hlavně že jedu. Vyrážela jsem s krosnou nebo se starou levnou kufro-taškou, u které se vysouvací držadlo pravidelně zasekávalo někde v polovině, kolečka ... 

... jezdila jen po lesknoucí se podlaze letištní haly, nikdy ne ve městě ani po kobercové chodbě v hotelu, a když jsem povolila pevné sevření, abych si promnula dofialova otlačené dlaně, nahnula se a přepadla na stranu, kam jsem při balení uložila knihy.

Investici do kvalitního kufru s kolečky, která se otáčí na všechny strany, jsem považovala za všechno jiné než za správnou, která by mi mohla přinést radost: zbytečnou, předraženou, neobhajitelnou na to, že kufr bude většinu roku jen ležet ve skříni, často snobskou. Kdyby mi někdo předem řekl, že kufr s otočnými kolečky o 360° způsobí takový zásadní obrat (doslova) v mém životě, zřejmě bych se jenom sarkasticky ušklíbla a poznamenala něco o tom, že i ty fialové dlaně se dají jednou za čas vydržet. Nikdy by mě nenapadlo, že s kufrem se nemusím vláčet, že se vedle něj dá prostě jen kráčet a ještě u toho stihnu nahlížet do výloh obchodů, aniž by lidé zakopávali o mě a já o ně. Taky bych nevěřila, že když mám s sebou kufr a tašku, můžu kromě nich zvládnout nést ještě kafe nebo si do dlaně koupit časopis, že davy kdekoliv na světě budou díky tomuhle kufru mnohem snesitelnější, moje dlaně a záda nebudou bolet a já se budu doslova těšit, až mi vyjede z pásu na letišti nebo mi ho podá řidič autobusu a já vedle něj vyrazím někam dál.

Když jsem tak vedle něj šla včera v noci z autobusu z New Yorku a dokonce rukojeť na chvíli pustila, aby se sám mohl svézt z malého kopce u nás před domem, došlo mi, že ty radosti, které mají zprvu nudnou a neatraktivní podobu, případně je jako radosti vůbec nevnímáme, mohou být nakonec největší ze všech.

Šťastnou cestu, pokud míříte někam na víkend!