Okamžik radosti: Návrat do čistého bytu

Jak mně se nechtělo! Když jsem v pátek před plánovaným víkendem mimo domov luxovala byt, myla koupelnu, vynášela koše, vytahovala nádobí z myčky, stlala postel, musela jsem se hodně přemlouvat, abych to všechno udělala a nenechala byt být tak, jak je. 

Víkend i výlet byly na spadnutí a já měla milion výmluv, proč pátek odpoledne není na úklid prostě vhodná doba. Včetně té, že přece nemá smysl utírat prach, když si těch čistých polic ani neužijeme nebo stlát postel, když v ní teď dvě noci spát nebudeme. Měla jsem tisíc chutí nechat i ten přetékající koš na neděli a přesvědčovala jsem sebe sama, že ačkoliv se to ještě nikdy nestalo, po odpočinkovém víkendu budu mít do úklidu jistě víc energie i chuti, takže v neděli to udělám lépe, rychleji, důkladněji a samozřejmě s mnohem větším zápalem pro věc.

Ačkoliv kolikrát se tím pochlubit nemůžu, tentokrát jsem vlastní lži nepodlehla a byt uklidila. Což mělo za následek hned několik pozitivních věcí: jako mě obvykle už od pátku pronásleduje hrůza nedělního odpoledne, které mi připomíná, že už nebude kam odsouvat a vážně musím dodělat všechno, co jsem neudělala, tentokrát jsem si na nedělní odpoledne nevzpomněla, dokud nenastalo. Taky návrat domů z cest byl mnohem radostnější, a když jsem přemýšlela, jak to vypadá tam, kam mířím, dokonce jsem se přistihla, že se domů i přes tu krátkou dovolenou vlastně těším. A nakonec, když jsem včera v sedm večer odemkla svůj byt, musela jsem se sama pro sebe usmát, že to jediné, co teď opravdu musím, je uvařit si čaj, nalít si ho do čistého hrnku (který je v polici přesně tam, kde má být), sednout si s ním na gauč, natáhnout nohy a kochat se pomyšlením, jak jsem úžasně zodpovědná a jak skvělý víkend jsem prožila.

Jenom škoda, že o tomto ideálním pátku a víkendu mám od začátku roku důvod psát až 20. července.

No aspoň jednou v roce – taky radost!