Proč je někdy lepší nebrat si na výlet foťák?

Naopak když vyšlo, dívala jsem se na svůj cíl většinu času výhradně hledáčkem foťáku nebo skrz digitální displej. Jaké bylo moje překvapení zjistit, že ulice New Yorku, Socha Svobody, vyhlídky, obchody, restaurace, červené schody na Times Square, přestože vypadají stejně, jsou vlastně úplně jiné, když se je za každou cenu nesnažím nacpat do podoby fotky, ke které se navíc, ruku na srdce, vrátím možná jednou za rok – když se mi ji podaří najít v tuně dalších neroztříděných uložených v počítači.

Když jsem se ve středu odpoledne ocitla před restaurací, kde jsem před třemi lety snídala s kamarádkou, došlo mi, že ačkoliv (nebo právě proto?) že z tohoto - tenkrát nedělního brunche - nemám ani snímek, pamatuju si přesně její bagel s lososem, svůj francouzský toast, vůni i značku javorového sirupu, kterou jsem ho polévala, servírku s tetováním na pravém rameni oblečenou v černém tričku a krátké růžové sukni i chuť mimosy, kterou jsem si přidala …18. června 2011 třikrát … V ten okamžik mi došlo, že čím pečlivěji se snažím určitý okamžik zaznamenat, tím větší je pravděpodobnost, že mi proteče mezi prsty a že si z něj nakonec nezapamatuju nic víc než fakt, že „tady jsem kdysi byla“ – mám na to přece někde důkaz. Naopak když to nechám plavat, pluje mi v mysli celé roky, aby se naplno se všemi detaily znovu vynořil ve chvíli, kdy se na dané místo vrátím

A tak jsem si za pět dnů v New Yorku udělala přesně pět fotek. Místo hledání foťáku, nastavováni expozice, čekání na světlo, zacílení, zaostření, jsem sledovala, poslouchala, očichávala a užívala si radosti teď a tady. Zjistila jsem, že na Manhattanu teď frčí fashion trucky a taky hra na stopovanou. Zelenou šipku nakreslenou na rohu třiadvacáté a šesté Avenue mužem v modrém tričku smazala večerní bouřka, ale pro mě tam ještě pár let bude …