OKAMŽIK RADOSTI: Mladí v háji nejsou

Včera jsem jela ve vlaku, který kvůli strženému vedení a popadaným stromům uvízl na trati. Cesta z Prahy do Brna trvala přes osm hodin. Protože průvodčí RegioJetu hlásili anglicky jen málo informací (to je zase na jiné téma), oslovil mě naproti sedící mladý muž, zda bych mu nemohla říct, co se děje. Všechno jsem mu přeložila a zapovídali jsme se.

Z PSANÍ ODJINUD #32: Zde domov můj...

Když jsem se dozvěděla, že ve sněmovních volbách letos v cizině hlasoval rekordní počet lidí (29 888), zase jsem si říkala, co jsem napsala před pár týdny do časopisu Glanc - totiž že největší patrioti a nejvíc hrdí na Česko jsme ve chvílích, kdy v něm nejsme. Pak přijedeme zpátky - a je to o dost horší. Moc by mě zajímala vaše zkušenost nebo vysvětlení, proč to tak je. 

KURÁTORSKÉ KLIKÁNÍ #80: Září 2025

V září se staly snad tři měsíce zároveň. Začala škola, byla jsem polopracovně ve Španělsku, oslavili jsem ve velkém stylu dvoje padesátiny, čímž pádem jsem byla v Praze - a ne jednou, taky jsem běhala, četla (všechno v záložkách tady a tady) a poctivě sbírala všelijaké zajímavosti, z nichž jsem vám konečně vyextrahovala tento filozoficko-zábavně-nachytřovací a tentokrát i lehoulince nákupní mošt. 

OKAMŽIK RADOSTI: Že bych konečně pochopila, co to znamená to "myslet sama na sebe"?

Byla jsem před týdny v obchodě se sportovním zbožím koupit si legíny na běhání. "Vezmi si radši ty větší, bude se ti v nich lépe dýchat," našeptával mi vnitřní hlas, ačkoliv moc dobře vím, že zrovna na sport potřebuju hodně těsné věci, které se nehnou – ani když dám do kapsy mobil nebo nasadím tempo. I za cenu toho, že v nich budu působit obtaženě.

OKAMŽIK RADOSTI: Můžu se radovat, i když mám pocit viny?

Byli jsme před pár dny v brněnské zoo. Když jsme stáli u žiraf, všichni dostali obrovskou žízeň, a tak jsem vyrazila koupit ledový čaj.

OKAMŽIK RADOSTI: Co máš pořád s těmi kaštany?

Pořád teď sbírám a fotím si kaštany. Kdo mě sledujete na Instagramu, asi to víte. 

OKAMŽIK RADOSTI: Pozdrav z oblaků vol.2

Tento příspěvek píšu v letadle na cestě ze Španělska - k výletu se tady na blogu ještě vrátím. Jak se právě dívám z okýnka na Alpy pode mnou, připomnělo mi to text, který jsem sem psala o létání  jak právě zjišťuju - už před 7 lety! Pročítám si ho a zase si říkám, jak jsem ráda, že si tento blog píšu, i když už možná nedává smysl nikomu jinému než mně a pár vám nejvěrnějším čtenářům. A taky jak je pěkný, že ačkoliv stárnu, měním se, na spoustu věcí se dívám novým způsobem, některé jevy a pocity se mnou zůstávají. 

OKAMŽIK RADOSTI: Kdy nastane čas přečíst si "hodnotnou literaturu"?

Dneska jsem potkala dva lidi, kteří četli takzvanou skutečnou literaturu. 

Ráno jsem byla běhat a vedle mě na přechodu do lužáneckého parku stál mladý kluk s Vojnou a mírem v ruce. Když jsem pak dobíhala domů, na zastávce autobusu, kterou máme před domem, četla nějaká dívka Sto roků samoty. Oběma mohlo být tak kolem pětadvaceti. Vidět je bylo zvláštně paradoxní, protože v uších jsem zrovna měla sluchátka a v nich téma o robotech a umělé inteligenci. Musím přiznat, že mě to docela zaskočilo – nejen že někdo tyhle klasiky vůbec ještě čte, ale hlavně že je čtou mladí lidé. Z jejich soustřední navíc bylo jasné, že nejde o žádnou pózu ani snobismus.