ZASE LONGREAD: 3/4 roku v Česku

Navážu dnes na tradici napsat zase po čtvrt roce pocitovku z návratu do Česka. Přichází v den, kdy jsem ráno stála na přechodu a na druhé straně silnice viděla moji italskou kamarádkou z Kuala Lumpur Giuliu. Logicky jsem samozřejmě věděla, že to není ona, protože to nemůže být ona, ale rysy ženy, co tam stála místo Giulie, byly tak podobné, že mi to rozbušilo srdce a vehnalo slzy do očí. 

ULTRA LONGREAD: Jan Takács: "Budoucnost je v Asii, má se kam rozvíjet a lidi, co mají drajv"

S Honzou se známe z Kuala Lumpur, kde už 11 let žije a pracuje jako softwarový designér. Do Asie odjel z Česka hned po škole, když ho zlákalo zkusit si digitální nomádství. Co se často prezentuje jako splněný sen volnonožců, bylo pro Honzu na začátku divoké dobrodružství, které skončilo skoro dříve než vůbec začalo. Postupně si ale prošlapal cestu a zakotvil v Malajsii, kde má dnes práci, ženu, dvě děti a o Asii spoustu zajímavých postřehů z osobního života, práce volnonožce i ze světa globálních start-upů, kde pracoval pro značky jako Google, Samsung či Petronas. Kdykoliv jsme se spolu bavili v Kuala Lumpur, říkala jsem mu: "To jsem měla nahrávat, z toho by byl super rozhovor." Nahrávání jsem nakonec zmáčkla až ve chvíli, kdy já už jsem byla několik měsíců v Česku a nesvedl nás dohromady oběd, jazykový tábor nebo jiná akce pro krajany, ale naplánovaný Google Meeting. ☺ Tady to je. 

Škola a pocit úspěchu

Už několikrát během školního roku odcházel Benjamín ze školy s nějakým diplomem. Jednou ho škola ocenila za vzornou docházku, podruhé za to, že nasbíral nejvíc bodů v Mathletics – aplikaci na procvičování matematiky. Naposledy ho učitelé pochválili za to, že je "knowledgeable" (sečtělý) a zajímá se o spoustu témat. Byl na to samozřejmě patřičně hrdý. A já na něj taky, i když nad některými diplomy mám tendenci se pousmát. Ale o tom psát nechci.

Z PSANÍ ODJINUD #27: Po obědě domů jako důkaz češství

Trochu tady uklízím. :) A rubriku "Co se nevešlo", kterou už si nemůžu vzpomenout, proč jsem tak pojmenovala (Co jsem tím chtěla říct?) měním na "Z psaní odjinud". Rozšířila jsem teď portfolio spoluprací s médii, a tak je pravděpodobné, že se tady sem tam objeví i nějaký jiný než text obvyklý fejeton pro Glanc. Ale dnes a teď ještě on. Tentokrát na téma, jak mocně nás formuje prostředí, ve kterém se ocitáme a jazyk, který v něm používáme. Koukněte. 

OKAMŽIK RADOSTI: Vidět člověka, který čte moji knihu

Vždycky, když mě někdo nazve spisovatelkou - a že se to teď děje často - se mi kroutí prsty u nohou i vnitřnosti. Nejradši bych mu skočila do řeči a řekla: "Promiňte, ale já nejsem, kdo si myslíte, že jsem... Teda jsem to já, jo, napsala jsem dvě knížky, ale nejsem spisovatelka..." Nechci se zbytečně ponižovat, ale kdykoliv se řekne spisovatel, vybaví se mi Hemingway, Murakami, Giordano, když spisovatelka, představím si Austen, J.K. Rowling, Radku Denemarkovou nebo třeba Petru Dvořákovou, jejíž nový román mi teď leží na nočním stolku. Zkrátka někoho, kdo má v knihkupectví několik románů a roky se živí jako spisovatel z povolání. Ale abych tak viděla sama sebe? Nevydala jsem jediný román. Nemám na něj ani solidní nápad. A možná ani schopnosti ho napsat... i když – jak to můžu vědět, když jsem to nikdy nezkusila?

KURÁTORSKÉ KLIKÁNÍ #73: ÚNOR 2025

Únor a jeden vyklizený sklep, jedny jarní prázdniny, dvě televizní vystoupení ke knize, dva díly skvělého seriálu White Lotus, třikrát na prevenci u doktorů všech specializací, tři kila z neběhání, která nechci... no ať to zkrátím: vyšší čísla byla toho přečteného a poslechnutého a to, co se mi nejvíc líbilo, vám v téhle rubrice jako každý měsíc posílám dál. 

LONGREAD: O naději aneb Kotvy mého života v moři beznaděje, vol.2

Mezi mými známými, přáteli a obecně v mém okolí, se teď rozlézá ještě větší beznaděj než před třemi lety, když začala válka na Ukrajině. Zatímco tehdy jsme si vyměňovali zhrození, ale taky naději, že to dobře dopadne, teď do našich konverzací přináším naději – nebo aspoň mám ten pocit – jenom já. A často dostávám po prstech, že jsem naivní optimistka. To si nemyslím. Ani trochu mě nenechává chladnou, co se děje a v jakém žijeme světě: klimatická krize, ekonomická krize, válka, militarizace naší společnosti, krize hodnot, do toho řevnivost na všech frontách, šílenosti na sociálních sítích, kde na mě vyskakují kupy hloupostí, hádky nebo krize a dětské nemoci. Naštěstí nic z toho na mě zatím nedopadá tak, abych z toho měla úzkosti, deprese nebo nebo dokonce pocit, že nestojí za to žít. Myslím, že je to dané dvěma věcmi:

OKAMŽIK RADOSTI: Kouzlo shrnovací krabice

V polovině února jsem po dvanácti letech znovuotevřela sklep, kam jsem kdysi uložila svoji malou českou domácnost. Původně na rok.